1. setkání

LITURGIE - CO JE TO?

Řecká slova "leiton ergon", ze kterých pochází výraz liturgie, znamenala ve starých Aténách ty veřejné služby, které musel odvádět každý občan. K ním patřily i úkoly při veřejných slavnostech. Tím měla tato slova již ve starověku náboženskou souvislost. Do Nového zákona se dostala z řeckého překladu hebrejské Bible, tzv. Septuaginty. Používají se v ní pro službu v chrámu (L 1,23; Žd 9,21; 10,11), pro Ježíšovu oběť (Žd 8,6) a pro službu andělů (Žd 1,7 a 14). Pavel se sám v Ř 15,16 nazývá "liturgem" Ježíše Krista, služebníkem a kněžským zvěstovatelem Radostné zvěsti. V Listě Filipským (2,1) je řeč o "liturgii", bohoslužbě naší víry. Ve Sk 13,2 se toto slovo poprvé nachází pro slavení bohoslužby antiošské křesťanské obce. Z těchto údajů je patrna jedna zásada: liturgie je úkolem, který se týká všech, i když při něm mají zvláštní roli jednotlivci. O tom budeme ještě mluvit.

Mnohdy se ptáme: Kdo bude dnes sloužit bohoslužbu? Podle Nového zákona bychom museli odpovědět: Bohoslužbu bude mít Ježíš Kristus - a on nás všechny zapojí. Za naším nedokonalým jednáním stojí sám Ježíš, prostředník, který nás svou "mnohem vyšší kněžskou službou" (Žd 8,6) spojuje s Otcem. Skrze něho chválíme živého Boha. Potkává nás v těch nejmenších ze svých bratří a sester. Pavel označuje dvakrát (Ř 15,27 a 2K 9,12) službu chudým, "plnění prázdných rukou" za liturgii. Epaphroditus, jeho spolupracovník a pomocník v nouzi, konající svou službu s nasazením vlastního života, je jím nazýván "liturgem" ( F 2,28-30).

Pro první křesťany zahrnovala liturgie nejenom bohoslužebnou slavnost, ale i službu potřebným. Chátrají naše bohoslužby snad i tím, že máme příliš málo na očích nerozdělitelnou souvislost mezi liturgií a diakonií? Jedna evangelická farářka z Mnichova mi vykládala, že v jedné studené zimě její obec otevřela kostelní sklep pro bezdomovce, kteří potom také přišli na bohoslužbu. To změnilo celou bohoslužbu. Chudí a existence na pokraji společnosti již nebyli abstraktním tématem kázání a přímluv, nýbrž se stali živými členy bohoslužebné obce a též se stali pociťovatelnou výzvou jiným.

Liturgie je službou k chvále Boha a ke spáse tj. záchraně lidí.

Podněty k hovorům:

"Liturgie je svým obsahem znamením všech konání, která vycházejí z obce a slouží smyslu obce, tzn. péči o duši (zprostředkovávání spásy)." To napsal Adolf Thürlings, průkopník starokatolické liturgické reformy. Přemýšlejte o této větě a společně o ní mluvte.

Jaké liturgické slavnosti znáte? Kterých se účastníte rádi (ve své obci nebo v ekumeně, v sousedství, v kostelích nebo na církevních setkáních, v kroužcích Taizé?

Sestavte listinu bohoslužeb, které ve své obci postrádáte.

ZÁKLADY

Slavení smlouvy

Co to znamená bohoslužba? Toto slovo má dvojí význam: mluví o službě Boha pro lidi a o službě lidí Bohu.

V Bibli nás potkává úzká souvislost mezi bohoslužbou a boží smlouvou v příhodě o Noemovi. Po zachránění z prapotopy postaví Noe Bohu oltář a přinese na ně m zápalnou oběť. Bůh s ním potom uzavře smlouvu a jako znamení smlouvy vzejde duha (Gn 6,18; 9,12). Tato smlouva zahrnuje všechno živé (Gn 9,15 srv. Oz 2,20). "s polní zvěří a s nebeský m ptactvem i se zeměplazy"; vyjmenováni jsou všichni.

Abrahámovi, kterého Bůh povolá z jeho vlasti do cizí země a chce ho učinit praotcem velkého národa, dává Bůh jeho jméno (Gn 15,8; 17,4-5). Na Sinaji odevzdá Bů h Mojžíšovi deset slov smlouvy - nazýváme je převážně deseti přikázáními (Ex 19 a 20). Lid poruší ještě na Sinaji tuto smlouvu a uctívá zlaté tele. Na Mojžíšovu přímluvu se Bů h smiluje a smlouvu obnoví (Gn 32 a 33). V celých dějinách Izraele jde stále znovu o porušení a obnovu smlouvy. Odchod domů ze sedmdesátiletého exilu v Babelu oznamuje Jeremiáš jako obnovení smlouvy a příchod mesiášské doby (Jr 30 a 31). "Už nebude učit každý svého bližního a říkat: `Poznávejte Hospodina!` Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich - výrok Hospodinův" (Jr 31,34a).

Při bohoslužbě je tato boží smlouva s lidmi zpřítomňována a slavena jako spásný boží dar lidem, jako začátek nového stvoření v odpuštění nevěry a viny. Do této smlouvy, do smluvní věrnosti Boha jsme vzati skrze Ježíše Krista. Protiklad "stará smlouva - nová smlouva" je biblicky neudržitelný. Ježíš žije, myslí a jedná v tradici víry svého lidu. Když mluví při poslední večeři o kalichu nové a věčné smlouvy ve své krvi, pak jsou tím potvrzovány a rozvíjeny dosavadní dějiny soužití Boha s lidmi, nikoli zrušeny nebo nahrazeny novým začátkem.

"Nikdy nevypovězená smlouva" (Norbert Lohfink) Boha s lidmi, nové stvoření, odpuštění hříchů, jsou zpečetěny vzkříšením Ježíše z mrtvých. "Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe" (2Tm 2,13).

"Po vypovězení a po porušení smlouvy lidmi nemusí následovat žádná obnova smlouvy. V Ježíši a skrze Ježíše, který nese a snímá hříchy světa, dává Bůh pokaždé znovu odpuštění. Ježíšem ustanovená eucharistie se stává pro obec slavností smlouvy, která si je proto vědomá poslušnosti" (Josef Wohlmut).

Podněty k hovorům:

Co se musí změnit na našem chápání "deseti přikázání", když je uznáváme jako část boží smlouvy a vidíme jejich souvislost s bohoslužbou?

Jak špatné chápání a falešné interpretace zatěžují naši mluvu o "staré a nové" smlouvě?

Přečtěte si a promyslete Ex 20, 2 jako klíč k uvedeným "Deseti slovům".

Když zjistíme, že v židovské liturgii Letnic se připomíná předání zákona na Sinaji a oslavuje se "slavnost smlouvy, co to pak znamená pro křesťansko-židovský vztah"?

Jaké důsledky to má, když chápeme eucharistickou slavnost jako slavnost Boha s námi jako s lidem smlouvy? Mohu se potom posadit samotný nebo samotná do kostelní lavice v pokud možno co největší vzdálenosti k jiným účastníkům bohoslužby? Končí toto společenství slavnosti u dveří kostela?

Aktivní účast

Všichni se zapojují. To by mělo být vlastně pro křesťanskou obec př i bohoslužbě a v životě obce samozřejmé. Ale bohužel panují i jiné zvyky: někteří chodí na bohoslužbu jako do kina nebo do divadla. Chtějí zažít dobré "představení": dobrou duchovní hudbu, vynikajícího řečníka jako kazatele nebo jiný estetický požitek. Spoluúčastníci je vlastně nezajímají. Jiní přijdou na bohoslužbu pouze při svatbě, křtu, prvním přijímání nebo biřmování a nakonec při pohřbu rodinných příslušníků. Často nechápou, že se takové slavnosti týkají celé obce a ne pouze úzkého kruhu pozvaných hostí. Liturgové, varhaníci, kostelníci a ministranti jsou považováni za "účinkující slavnosti". Pro lidi s takovým konzumním přístupem nemá obec žádný význam. "Co mají cizí lidé společného s naší rodinnou slavností?", můžeme často slyšet. Jiní takoví návštěvníci kostela míní, že za pořádání bohoslužeb mají zodpovědnost výlučně ti, kteří jsou za to placeni nebo ti, kteří tam mají alespoň dobrovolné funkce.

Právě v kostelích církví reformace, které znovu objevily všeobecné kněžství věřících, nechává obec často všechno vykonávat své faráře nebo farářky, včetně závěrečného Amen u modliteb i požehnání a obec se účastní pouze zpěvu písní.

A tak se udržuje u mnohých návštěvníků bohoslužeb představa, ž e bohoslužbu slouží jakási "hierarchie" a jim samotným je přisouzena role diváků a posluchačů, tedy jakýchsi konzumentů. Bohoslužby "nových forem" se rovněž vystavují nebezpečí, ž e jednotliví aktéři mají svou "show", která probíhá před pasivní obcí. Pak se nelze divit, když i diakonie, služba potřebným lidem, je delegována na "ty v úřadu" a v obci se vybírají v nejlepším případě pouze "malé finanční příspěvky".

Pojem obce se scvrkne na pojem farnosti, když je opomenuta zásada: všichni pokřtění mají odpovědnost za slavení bohoslužeb a za diakonii.

Liturgie požaduje uspořádané spolupůsobení. Různé služby a role předpokládají specifické schopnosti, znalosti a pravidelnou přípravu. Od těch, kteří př i bohoslužbě předčítají nebo recitují, se požaduje zřetelná výslovnost. Mají si své texty přečíst již předem a přednášet věrohodně to, s čím se již seznámili. Kdo zpívá sólo, hraje na varhany nebo jiný nástroj, má to umět v dostačující míře. Snad je možné získat dostatečně nadané i mimo vlastní obec, když se jim řekne: Potřebujeme tě! Ani v té nejmenší židovské obci nechybí kantor. Pouze v největší nouzi by měl předsedající převzít sólový zpěv, předčítání nebo přednes přímluv; ostatně přímluvy lze velmi dobře přednášet spontánně z obce.

Při židovské slavnostní hostině, kterou objevujeme v Ježíšově večeř i na rozloučenou, přednáší hlava domu dík před stolováním. Křesťané prvních generací se shromažďovali v privátních domech a při slavnostní hostině přejali tyto důvěrně známé židovské zvyky, též pro funkci předsedajícího. Když "duchovní dům" (1P 2,5) církve přerostl domácí společenství, byl zapotřebí nový "řád". Již ve Skutcích apoštolů a v listech Nového zákona jsou jmenovány různé úkoly a služby. Ignatios z Antiochie (+ mezi rokem 110 a 117) připisuje "episkopos" (duchovnímu dohlížeči) místní obce předsednictví při eucharistii, protože duchovní zodpovědnost za obec a za vedení liturgie se navzájem doplňují. Pověření k těmto zvláštním službám se děje vzkládáním rukou. Jáhni a jáhenky zvěstují evangelium, jak tím byli pověření při své ordinaci předáním evangeliáře. Povolaní do vedoucích služeb pronášejí "předsednické modlitby" (kolekta, modlitba nad dary, eucharistická modlitba, modlitba po příjímání, požehnání). Tyto modlitby a zvěstování evangelia při eucharistické bohoslužbě nelze proto přidělovat různým účastníkům bohoslužeb podle libosti. Ordinace je duchovní poslání, žádná moderující činnost, žádná pracovní smlouva.

Roste odůvodněné přesvědčení, že takovou zodpovědnost není možné omezit na muže. "Začlenění lidí do těla Kristova... se děje, jak nás učí již raná církev, ve křtu. Tím může pokřtěná žena říci stejným právem jako mužský apoštol Pavel: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2,20). Toto "bytí v Kristu" umožňuje mužům a ženám povolání k zvláštním službám, a to ve všech historicky uskutečněných a snad ještě dnes otevřených budoucích aspektech. Pokud toto nepřijmeme jako důsledek křtu, zapomínáme skutečné lidství Ježíš e Krista, které zdůvodňuje oprávnění pokřtěných žen a pokřtěných mužů ke kněžské službě" (Edward Schillebeeckx).

Podněty k hovorům:

Přečtěte si společně kritickým pohledem 12. až 14. kapitolu 1. listu Korintským. Označte tam věci podmíněné dobou (např. kap. 14,34). Jak můžete přenést tyto věci na poměry ve vlastní církvi a vlastní obci?

Jaké "role" a služby existují při bohoslužbě? Které z nich nejsou ve vaší obci obsazeny nebo jsou vykonávány pouze jednou či dvěma osobami? Jaké služby požadují zvláštní schopnosti?

Jaké možnosti má obec, aby se aktivně podílela na liturgii?

Jaké důsledky pro každodenní život obce vyplývají z bohoslužby, př i které jsou všichni zapojeni?

Společně si přečtěte a promyslete, co říkají ordinační liturgie různých církví o zvláštním duchovním poslání. Proč se pověření k zvláštním službám děje "ordinací"?