Počet svátostí "sedm"?

Starokatolící se, jak je známo, drží počtu sedmi svátostí. Z této pozice se může zdát problematické, když Polská národní katolická církev v Americe, která je s námi v plném církevním společenství (pozn. plné společenství - full communio - ukončeno v roce 2003), obvyklý výčet porušila tím, že křest sloučila s biřmováním a vyhlásila za svátost "slovo boží". Nelze přece bezdůvodně měnit něco, co se osvědčilo! Na druhé straně nelze popírat, že dokonce i podle přísného římského výkladu "slovo boží" patří vedle svátostí rovněž k "prostředkům milosti". To konstatuje např. Catechismus Romanus a rovněž papežem Piem X. v roce 1566 vydaná a pro římské duchovenstvo závazná doprovodná příručka. Je tu požadováno "kázání slova božího" spolu s "přijímáním svátostí" (Cat.Rom. II, 1,32). Také zbožné dílo De imitatione Christi (O následování Krista) od Tomáše Kempenského staví podobným způsobem "slovo boží" vedle svátostí (IV.11,4). Starokatolický teolog profesor Reusch v Bonnu, muž, jehož přísná katolická pravověrnost je mimo jakékoli pochybnosti, se o tom vyjadřuje ve svých přednáškách z dogmatiky v §129a:

"Za prostředky, kterými se jednotlivec účastní milosti potřebné k spáse, je možno označit víru a přijímání svátostí. Prostředkem spásy je v tomto smyslu i modlitba a čtení Písma." Od takového chápání "slova božího" jako prostředku spásy k jeho počítání za další svátost není příliš daleko, takže proti postupu polských národních katolíků lze mít námitky pouze formální, nikoli však věcné.

V každém případě je však třeba mít jasno v tom, že v rané katolické církvi nelze mluvit o sedmi svátostech, jako kdyby tato raná církev (v starokatolickém pojetí jednotná církev prvního tisíciletí) uznávala pevně počet sedmi svátostí. Ve skutečnosti bylo takové počítání rané katolické církvi neznámé a je to výplod teprve středověké scholastické teologie 12. století.

Profesor Reusch o tom mluví ve svých dogmatických přednáškách v § 167: "Od nejstarší doby jsou jmenovány jako svátosti křest a eucharistie, někdy kromě toho i biřmování. I další věci, které dnes platí za svátosti, jsou ze strany církevních otců za svátosti označovány, avšak rovněž úkony, které do dnešního výpočtu nepatří. Počet sedm nebo dokonce i vypočítávání těchto sedmi vedle sebe se nenachází u žádného autora prvního tisíciletí."

Reusch také uvádí celou řadu příkladů pro kolísavé používání výrazu "svátost" v původní církvi. Tak církevní otec Augustin (+430) v této souvislosti jmenuje obřady doprovázející křest, jako např. znamení kříže, modlitbu při vzkládání rukou, křestní sůl, odříkávání vyznání víry a modlitby Páně, exorcismus, mazání olejem atd. Církevní otec Ambrož (+397) označuje za svátost omývání nohou, obvyklé v Miláně po křtu. Papež Řehoř Veliký (+604) pomazání knížat a králů. Jiní počítají ke svátostem pomazání opatů, investiturní předávání mitry a berly biskupům, svěcení nižších kleriků, posvěcení kostelů a zvonů. Mezi svátostmi je jmenováno též posvěcování předmětů, např. křestní vody (Ambrož), křižma (papež Řehoř), soli atd.

Takové kolísání významu slova "svátost" ve svém obsahu a tím i počtu svátostí trvalo ještě i po konci prvního tisíciletí. Biskup kardinál Petr Damián (+1072), přítel papeže Řehoře VII, hlásá dvanáct svátostí; arcibiskup Lanfranc z Canterbury (+1089) naproti tomu pouze čtyři: víra, křest, eucharistie a zpověď. Biskup Hildebert z Tours (+1134) jich zná devět (mezi nimi svěcení kostelů, liturgických nádob a oltářů). Známý opat Bernard z Clairvaux (+1153) mluví o mnohých svátostech a vypočítává jich deset (mezi nimi umývání nohou, investituru kanovníků, opatů a biskupů, avšak nikoli manželství). Jeho přítel Hugo od sv. Viktora (+1141) zase vypočítává jako svátosti svěcení kostelů, liturgických nádob a rouch, svěcení vody, klečení, exorcismus aj.

Prvním, kdo omezil počet svátostí na dnes obvyklých sedm, byl známý středověký teolog Petr Lombardský (+1164), zvaný "otec scholastiky". Díky jeho čtyřem knihám výroků, nejpoužívanější bohosloveckou učebnicí středověku, se ustálilo pevné číslo sedm a vešlo do běžného teologického a církevního používání. Zdůvodnění svého názoru však Petr Lombardský nepodává a středověcí teologové následující po něm nejsou též schopni přinést zdůvodnění vycházející z Bible nebo tradice. Odkazují pouze na paralely, jako sedm darů Ducha svatého, sedm ctností, sedm hlavních hříchů, sedm epoch dějin světa apod. "Kníže scholastiky" Tomáš Akvinský (+1274) odkazuje pouze na to, že sedm svátostí odpovídá potřebám lidstva.

Ostatně i po smrti Petra Lombardského nebyl počet sedm přijat jednoznačně a všeobecně. Štěpán z Tournay počítá ještě po roce 1159 svěcení kostelů a sliby řeholnic ke svátostem a papež Inocenc III. označuje ve svém dopise patriarchovi v Cařihradě z roku 1204 za svátosti svěcení kostelů, oltářů a liturgického nádobí. Londýnská synoda v roce 1237, která vyhlašuje nutnost bezplatného udělování svátostí, označuje sedm svátosti podle Petra Lombardského za svátosti hlavní, připouští však i platnost svátostí jiných.

Řeckokatolická orientální církev (pozn. autor myslí pravoslavnou) měla původně svátosti dvě; křest a Večeři Páně. Teprve pod vlivem Západu přijala ve 13. století počet sedm, jak to dokazuje dopis císaře Michaela Palaeologa papeži Řehořovi X. u příležitosti unijních jednání v Lyonu v roce 1270 a unijních jednání ve Florencii roku 1439. Confessio orthodoxa z roku 1643 vypočítává sedm svátostí, avšak bez zdůvodnění z Bible nebo z tradice, pouze s poukazem na sedm darů Ducha svatého.

Protestantská vyznání víry znají pouze dvě svátosti - křest a eucharistii. Apologie Augšpurské konfese z roku 1530 jmenuje kromě toho ještě pokání. 39 náboženských artikulů anglikánské církve v Anglii z roku 1562 v artikulu 25 praví: "existují dvě svátosti nařízené Kristem a evangeliem, křest a eucharistie. Dalších pět, obvykle nazývaných též svátostmi, nelze považovat za svátosti evangelia, neboť částečně povstaly z napodobení apoštolů (míněno je svaté pomazání jako svátost umírajících), částečně jako úvod do lidských stavů, které Písmo schvaluje (míněno je manželství). Ty však nejsou svátostmi v témž smyslu jako křest a eucharistie, protože nemají Bohem nařízené viditelné znamení."

Starokatoličtí teologové konstatovali v souladu s anglikánskými teology na unijní konferenci v Bonnu v roce 1874 následující: "Uznáváme, že počet svátostí byl ustanoven na sedm teprve ve 12. století a potom přijat za všeobecné učení církve, avšak ne jako nějaká apoštoly ustanovená a od nejstarších dob se vyskytující se tradice, nýbrž jako výsledek teologických spekulací. Katoličtí teologové, např. Bellarmin, uznávají tak jako i my, že křest a eucharistie jsou hlavními svátostmi." K tomu poznamenal Döllinger: "Toto prohlášení nemluví pouze o dějinných skutečnostech, nýbrž má pochopitelně velký dogmatický význam, že totiž počet svátostí jako sedm byl ustanoven teprve v době pozdější. I církev Východu uznává sedm svátostí, avšak řecké označení mysterion je obsažnější než latinské slovo sacramentum.

Kdyby doba reformace byla lépe obeznámená s významem slova sacramentum v dějinách dogmatu, pak by zajisté nepovstaly takové veliké výhrady vůči všeobecné nauce o svátostech. Když reformátoři uznávají pouze dvě svátosti, pak chápou svátost v jejím užším slova smyslu, než to bylo chápáno kdysi." A zde je vlastní vysvětlení odchylek při počítání svátostí v různých církvích. Anglikánský biskup z Winchsteru na to odpověděl: "S touto tezí souhlasím. Když anglikánská církev učí, že k věčné blaženosti je zapotřebí pouze dvou svátostí, tak se tím nepopírá, že existují ještě další posvátné úkony, které je možno v širším slova smyslu nazývat mystérii nebo svátostmi." Poté se opět vyjádřil Döllinger: Bezpodmínečně potřebný ke spasení není ani křest spolu s eucharistií ve stejném významu; první z těchto svátosti je potřebnější než druhá. A v jistém slova smyslu je potřebná, jak to učí anglikánská církev, i ordinace."

Profesor Reusch shrnuje vlastní názory na toto téma ve své Dogmatice (§167, 8): "Při počtu svátosti sedm je třeba rozeznávat svátosti hlavní a druhořadé, jinak řečeno, svátosti v užším a širším slova smyslu.

a) Křest a eucharistie jsou regulérní prostředky milosti předepsané všem dospělým. Biřmování je pouze dodatkem křtu a i podle římského učení není potřebné. Pokání je potřebné pouze pro ty, kteří těžce zhřešili, pomazání nemocných je doporučeno nemocným, kněžské svěcení a uzavření manželství je stanoveno pouze pro specifické části lidstva.

b) O ustanovení křtu a eucharistie Kristem mluví jasně Nový zákon. Další svátosti je možno vyvozovat z Nového zákona pouze nepřímo nebo vůbec.

c) O záležitostech, kterým je třeba věnovat pozornost při udělování křtu a eucharistie, dává Nový zákon jistá pravidla. Co se týče ostatních svátostí kolísá dokonce i tradice. Když bychom chtěli důsledně uplatňovat scholastické učení o materii a formě, pak zjistíme, že u většiny svátostí nelze dokázat navzájem vždy souhlasící tradici. Materii při pokání a manželství lze nalézti pouze za pomocí myšlenkové akrobatiky."

Z výše uvedeného vyplývá, že není přípustné mluvit o sedmi svátostech rané církve. Ještě nevhodnějším je, označovat nauku o sedmi svátostech bez přesné definice pojmu svátosti za část katolické věrouky nebo dokonce možné úchylky označovat za odchýlení se od pravé víry.

Pochopitelně, že těmito úvahami nemá být popíráno právo starokatolické církve se držet počtu svátostí sedm a též sedm svátostí udělovat a také to neznamená souhlas s pokusem Polské národní katolické církve v Americe počítat "slovo boží" za svátost, poněvadž by tím došlo k jinému chápání pojmu svátosti než je tomu všeobecně v Utrechtské unii a možná i k jistému nedorozumění.