O pravém a nepravém uctívání svatých
(II. část)

Upozorňuji na to, že pro své teoretické vývody nepoužívám nějaké fantazírování či výstřelky nějakého libovolného mnicha nebo kazatele, které by i římani mohli označit a posoudit s povytaženým obočím za výplody chorobného mozku hlavy nějakého jednotlivce, ale cituji jenom díla, která dostala od vyšších nebo nejvyšších míst římské církve aprobaci a jsou vyhlašována a doporučována za prameny pravé teologie a vědy. A co se pak stane, případně je samozřejmé, než že taková učení, jaká jsou například přednášena u Scheebena a Liguoriho zvláště o uctívání Marie, se nejprve pořádně prosejí a podle možnosti jsou pak barvitě a obrazně přednášena z kazatelen a v knihách k rozjímání, tzv. nedělní četbě římské církve. "Svatá Panna je čtvrtou osobou Nejsvětější Trojice" kázal v Alžíru jeden páter v roce 1897. Skoro v ničem se neliší tato líčení v našich nejmodernějších legendách o Marii a svatých od oněch přestřelků a zvráceností, proti kterým musel zakročit tridentský koncil. Naopak, od tohoto koncilu, čili v průběhu posledních 350 let, se počet těchto nevkusných, na Písmu a tradici nezaložených legend o svatých, které stojí v příkrém protikladu vůči žádoucímu a námi usilovanému starokatolickému pojetí křesťanství, mnohonásobně zvětšil do tisíců. To, co kdysi podle Erasma kázal jeden duchovní o uctívání Marie se opakuje na římanských kazatelnách, poté co se Alfons z Liguori, po kanonizaci Řehořem XVI., stal svatým a byl Piem IX. vyhlášen za učitele církve - to všechno neomylným rozhodnutím římského biskupa, jehož neomylnost se podle názorů moderních římských teologů vztahuje i na tzv. kanonizace svatých, ke kterým se ještě ke konci vrátím. Zesnulý kolínský arcibiskup a bývalý bonnský profesor Simar označuje ve své učebnici dogmatiky takové názory alespoň za "jistá teologická učení", tedy za dogma v širším slova smyslu. Ale i jezuita a ardinál Bellarmin se snaží v delších pojednáních dokázat: "Je třeba věřit, že se papež při kanonizování nemýlí!" Papež Sixtus VI. v roce 1588 klade zvláštní důraz na to, že papež jako pravý nástupce knížete apoštolů Petra, za kterého se Kristus modlil, aby se jeho víra neztenčila, a jako pravá hlava církve při kanonizování svatých se nemůže mýlit nebo chybovat. Uvádí potom čtyři "důvody", že toto je třeba věřit nejenom ve zbožném smyslu, ale je to třeba míti za potřebné a jisté přesvědčení."
Scheeben, známý jezuita Schneemann a další vyhlásili tuto slavnostní kanonizační promluvu za plnoplatné výroky "ex catehedra". Ale k tomu se ještě vrátím ke konci.
Chtěl jsem se jenom zmínit, jaké výplody ducha si např. jeden mladý kazatel k zvelebení Marie dovolil na kazatelně ve Speieru - výplody, které se velmi podobají nápadům Liguoriho.
Kazatel představil duši zemřelého před branou nebes. Kristus a Marie se procházejí před nebem. Protože Petr nechce duši vpustit, obrací se duše k Marii a vykládá kolik růženců se na zemi pomodlila a kolik svíček zapálila před obrazem Marie. Marie to všechno potvrdí. Kristus však k tomu poznamená: "Což jsi neslyšela, že já jediný jsem nebeskou branou?" Marie na to odpoví: "Když ty jsi dveře, tak já jsem okna" a jak to řekla, chytila nebohou duši za hlavu a vhodila ji do nebe oknem. Co jí na tom záleželo, pokračuje kazatel, zda přišla do nebe dveřmi nebo oknem, uvnitř byla v každém případě a Marie zvítězila. A proto: Svatá Marie, pomáhej nám!
To se událo na kazatelně ve Speyeru v roce 1549 a tak postupuje mariologie, jak ji shledáváme dnes a budeme asi brzy slyšet zase mnohé podobné.
Nebo jiný příklad o takových názorech týkajících se života a pomoci svatých: V přísně ultramontánském trevírském listě "St. Paulinusblatt" z dne 1.1.1886 byla otištěna tato nechutná báseň představená coby novoroční pozdrav a jako pobídka k uctívání "snoubence matky boží a patrona církve":

Zadní vrátka do nebe

Sv. Petr sedí u nebeské brány, aby ji otvíral a zavíral. Proto musí nejlépe vědět, kdo se dostane do nebeského sboru. Jednou uviděl, že v nebeském sálu sedí zcela neznámí, které nikdy nebeskou branou nevpustil.
"To je mi nepochopitelné! Nyní mně řekněte, jak jste se nebeskou branou vloudili?" - ptá se ostrým tónem a sotva může pochopit, že Josef je pustil brankou za božím trůnem. Hned šel za Josefem, aby mu vyčinil, avšak Josef se na něj přátelsky podíval a nedal s sebou pohnout:
"Když mi nedáš zapravdu, rád se budu hádat. Vezmu s sebou svou ženu a děcko a půjdeme svými cestami."
To se však sv. Petrovi nelíbilo. "Heleď, nepřeháněj! Já přece vím, že jsi spravedlivý, ale nebuď tak dobrácký!"
A tak se modli, milý křesťane, v životě často k Josefovi: Až bude jednou Petr příliš přísný, umožní ti vstup Josef!
Jaký duchovní pokrm může být vůbec nabízen lidu, právě přes modlitbu tamního života, to nám ukáže tzv. "List k sebrání se", bezplatná příloha k listu "Westfälisches Volksblatt" vycházejícímu v Paderbornu. Svojí formou a obsahem je určený očividně lidovým kruhům, které jinak sotva inklinují ke vhodné literatuře pro své náboženské vzdělání, a spokojí se kázáním a nedělním listem. V tomto nedělním zábavném listu vydavatel vykládá, jak byl ve snu zaveden před nebeskou bránu, kde byla strašná fronta, protože každý chtěl dovnitř jako první, i když jejich potvrzení o oprávnění, kde byly zaznamenány všechny dobré skutky a zásluhy, vypadala hodně uboze. Ten první, který se protlačil a předstoupil před sv. Petra, byl jeden obézní válečník s dlouhým knírem, který byl zastřižen do majorských hran. "Hlásím se k nasazení, byl jsem odkomandován na onen svět, povolán do velké armády!" - "Kdo jsi, můj synu?" se ptal nebeský vrátný. "Major von Schreckenberg, vedoucí eskadrony druhého regimentu těžkých dragounů, nositel železného kříže I. třídy řádu říšské koruny a dalších vyznamenání." "Jinak nic?", usmál se Petr; tyto kupony zde neplatí; nemůžeš předložit nějaké jiné záslužné medajle?" - "Byl jsem se na bojištích, sloužil jsem věrně králi a dělal jsem ze sedláckých synků muže", zněla rychlá odpověď. "No, to by tak scházelo, abych tě pustil do nebe; začal bys zde hned komandovat.
Obrat a odchod!" Právě chtěl předstoupit snící vydavatel listu "Westfälisches Volksblatt", když ho předběhl jeden ministr, kterému raději jako vlastenec udělal místo. "Kdo jsi?" ptal se Petr této mohutné postavy. - "Excelence z X., královský pruský ministr z Berlína!" "Ach tak", zvolal strážce nebeské brány, "normálně se Berlíňan do nebe lehce nedostane; protože jsi ale asi sloužil pod knížetem Bismarckem, chci upřednostnit milost před právem, najdi si na galerii nějaké místečko." Konečně přijde na řadu snící vydavatel listu "Westfälisches Volksblatt" a pro jistotu si zastrčil do kapsy jedno číslo svého listu. "Aj, aj, ty jsi ten nedělní povídálek" řekl sv. Petr, "těší mě, že tě poznávám. Tvé povídačky tě ještě do nebe nedostanou, cos dělal ještě jiného?" - "Mněl jsem hodně co do činění se soudci a prokurátory (kulturní boj), kvůli zesměšňování státních institucí jsem seděl ve vězení, kvůli "urážení" knížete Bismarcka jsem zaplatil těžké pokuty. Byl jsem také ženatý." - Ach, ty chudáku" řekl sv. Petr a stiskl mu ruku, "zde máš propustku, aby ses mohl procházet v celém nebi".
A tak jsem byl skutečně v nebi a zpočátku jsem kvůli velké záři nemohl vůbec nic vidět." Dávejme pozor: slabými slovy jsou zde líčeny zesměšňování státních zařízení, urážky knížete Bismarcka a sepisování hecujících článků v kulturním boji jako zásluhy, které dotyčnému získávají právo ne nebe. Tento nedělní povídálek potom vykládá dále, jak jeden z mnoha andělů "kteří lítali po nebi a nabízeli všelijaká občerstvení" ho provázel nebem. Přejdeme smyslně materiální líčení nebeských požitků s jeho rozkošnou hudbou, s jeho sladkými vůněmi a nektarem pramenícím z křišťálových fontán, líčení, která se spíše hodí do mohamedánských představ než do křesťanské naděje na věčný život a na otcovský dům Boha. Poukáži však ještě na jedno místo ve snění vydavatele listu. Prosí svého průvodce, aby mu ukázal pruské oddělení, načež mu průvodce překvapeně sděluje, že v nebi neexistuje žádné geografické rozdělení. "Ale" říká vydavatel "můj starý plukovník mi jednou vysvětlil, že pro všechny věrné Prusy existuje zvláštní nebe; tam sedí starý Fritz a starý Zieten, Blücher a Gneisenau, Stein a Wrangel a mají dobrou náladu a pohodu a velí odtud celému světu. Potom jsem si chtěl prohlédnout zlatou židličku, na kterou náš Bismarck přijde sedět, když bude jednou mrtvý a bude s Kristovým řádem špacírovat po nebi." Anděl se usmál a mínil: "Když si německý císař stoličku v nebi zaslouží, pak ji také dostane." Čím by si ji asi měl zasloužit? Když bude pilně číst list "Westfälisches Volksblatt" a poslouchat jeho politické návody - to bylo asi myšlenkové pozadí snícího vydavatele! Potom vykládá další průběh snu, jak na parketu světle osvětleného sálu seděli řádoví mniši, milosrdné sestry, misionáři a především jezuité.
Nakonec ukázal nebeský průvodce našemu nebeskému turistovi ještě větší místnost, která byla neobydlena, a když byl otázán, k čemu je ta místnost určena, anděl zašeptal: "pro všechny zbožné čtenáře listu "Westfälisches Volksblatt". Avšak již dosti této ukázky bytné duševní potravy!
Jisté je, jak jsme viděli, že také dnes ohledem úřední římské liturgie - krátký pohled do římského misálu a dalších liturgických knih to dokáže - se jde mnohem dále, než co může být teoreticky považováno za dovolené. Dovolená praxe obyčejného lidu však jde ještě mnohem více dále - to ví každý, který již prožil poutě nebo podobné akce. Velký teolog Hirscher, duševní přítel Sailera, který zanechal i pro nás starokatolíky mnohé cenné dílo, zdůrazňuje, i když jemně, avšak správně: Řekněme jen, že všechno uctívání svatých vede zpátky k Bohu a zpátky vést musí. Ale pravdou je realita, že každý člověk má jenom jedno srdce a že existuje odevzdanost svatým, která nedílné a odevzdané komunikaci s Bohem jenom škodí. Je proto zapotřebí opatrnosti a poučení!
Zajisté, že je psychologicky zdůvodnitelné, že kdo hledá v náboženských záležitostech nadpřirozenou podporu a útěchu, vědomě nebo nevědomě touží po něčem, na co se může s celým srdcem spolehnout, co poskytne jeho nitru podporu a vytvoří plné uspokojení. A je vskutku velké nebezpečí pro toho, kdo hledá svůj pokoj především v modlitbách ke svatým, že velice lehce přijde k tomu, že u nich začne předpokládat božskou moc a pramen věčného života. Početné hlasy chtěly v katolické církvi tak jako to požaduje Hirscher nastolit opatrnost, avšak skoro beze jakéhokoliv trvalého úspěchu. Abych se zmínil ještě o jedné věci, raná křesťanská obec ve Smyrně uctívala svého jako mučedníka zesnulého biskupa Polykarpa podle zcela nezávadných principů:
Uctíváme v modlitbách Krista jako Syna Boha; milujeme a uctíváme mučedníky jako jeho učedníky a napodobovatele.
A také Augustin, na kterého přece římská církev tolik dá, chce s velkou opatrností rozlišovat mezi cultus latriae, tedy adoratio, které přísluší výhradně Bohu, a mezi cultus duliae, tedy invocatio, tj. vůči svatým dovolené uctívání. Svaté je třeba ctít kvůli napodobování, ale není možné se jim klanět kvůli náboženství. A právě proto je uctívání svatých na nebe vzdáleno od modloslužby pohanů. Zajisté, teoreticky se v římské církvi učí tak jako učí Augustin nebo tridentský koncil a na ně teorie v římské církvi dodnes navazuje nebo navazovat má. Ale, a to je velice povážlivé a zkázné, praxe se řídí jinými principy. Vezměme si modlitbu a v ní obsažené porovnávání: "Nejsvětější a nerozdílné Trojici našeho Pána Ježíše Krista a blažené, slavné, v každý čas panenské Marii a celému společenství všech svatých buď přinášena čest a sláva od každého stvoření", tato modlitba se velice liší od biblického "soli Deo gratia" a působí na přemýšlející katolíky velice nesympaticky.
Podle Tridentského koncilu by měli, jak jsme to již slyšeli, biskupové pilně poučovat laiky, že je dobré a užitečné uctívat svaté, případně je i vzývat, avšak že to není ke spáse nutné. Ale tato údajná mírnost se docela ruší, tím že týž koncil ve stejném úseku zavrhuje jako bezbožné mínění, když někdo popírá, že se mají svatí vzývat a tridentské vyznání víry, na které jak je známo přísahá každý římský profesor teologie při nástupu do své učitelské služby, říká výslovně: sanctos venerandos et invocandos esse - svatí musí být uctíváni a vzýváni.
Tomu všemu je sice možno rozumět tak, že vzývání svatých zásadně nelze označit za nepřípustné. Avšak podle názoru rozšířeného v římské církvi by dnes ten, kdo je skutečně nepraktikuje, nemohl být označován za dobrého, věřícího katolíka. Více než jeden věřící, který odmítal vzývat svaté zemřel v žaláři inkvizice nebo na planoucí hranici, a to podle stejného práva, kterým byl kdysi jeden věřící v Římě odsouzen k smrti, protože odmítal obětovat Jupiterovi nebo jiným bůžkům. Rovněž, jak jsme před chvíli viděli, ve veřejných a privátních modlitbách římské církve myšlenka na Boha a Krista je svatými značně zatlačována. A jak je tomu případ v modlitbách, tak je tomu i ve slavnostech, které jsou slaveny s velkou pompu! Kolik svátků svatých se nachází v římském církevním kalendáři, jejich počet již dávno přeběhl počet svátků Pána a jejich tzv. translatio (přeložením) na příští neděli se znetvořuje tento den určený za den Pána! O tom a i o relikviích svatých si promluvíme snad někdy jindy, zde by to vedlo příliš daleko.
Dovolte mi nakonec se krátce dotknout ještě jednoho bodu našeho tématu, a sice otázky: Jak přijde, odhlédneme-li od mála biblických osob, římská církev k takovému ohromnému počtu svatých? Svatých, o kterých rané křesťanství a první tisíciletí vůbec nic nevědělo? Protože plnou jistotu o tom, zda určitá osoba došla blaženosti, nelze nikdy dosáhnout - to je dogmaticky neotřesitelně jisté, i když římanské plátky o blaženosti přináší fantazie o všech možných zprávách z onoho světa. To, že ctíme matku Ježíše a učedníky, kteří šířili jeho víru a zpravidla za svou víru spolu s mnoha jinými zaplatili životem, že jim asi právem připisujeme nebeskou odměnu, čili je považujeme za blažené, nepotřebuje žádného vysvětlení. To se dělo již v rané církvi. Ale odkud jsou ti všichni ostatní, často úplně cizí jména? O to se postaraly tzv. kanonizace římskými papeži, které však začaly teprve v 10. století, tedy krátce před romantickým obdobím křížových výprav. Objevily se za Řehoře VII., Inocence III. a potom Bonifáce VIII. jako část jejích snah o nabytí neskutečné moci papežů, aby papež mohl podobně jako při odpustcích rozhodovat o očistci nyní rozhodovat svatořečeními i o nebi. Tak interpretují také mnozí moderní římští teologové papežskou tiaru, trojitou korunu, jako symbol triregnum, které papeži náleží: pán nebe, země a podsvětí - rex superorum, terrenorum, inferorum. Římské svatořečení neboli kanonizace znamená zanesení do seznamu tj. kanonu svatých a nadobylo pozvolna velmi rozbujelé formy tzv. kanonizačního procesu. Nikdy není za svatého prohlášen někdo živý, ani nikdo v prvním vzdmutí piety, tj. krátce po své smrti; naopak mnohdy až velice později, kdy současníci kandidáta již nežijí, takže učinit rozhodnutí není potom vždy lehké.
Původně po dlouhou dobu, jak přiznává i Bellarmin, nebylo vyhlášení za svaté záležitostí nějakého církevního zákona, nýbrž věcí zvyklosti, později vytvářeli svaté biskupové a koncily; od 10. a 11. století však v církvi Západu si právo svatořečení přivlastnil papež. Byla proto ustanovena kongregace kardinálů, aby s lékaři, chirurgy a znalci církevního práva zkoumali hodnotu kanonizačního kandidáta. Veden byl formální proces pro a proti svatosti kandidáta. Všechna písemná díla kandidáta byla zkoumána, zda se v nich nenachází "bludy proti víře a dobrým mravům nebo nějaká úchylná nauka"; všechna s církevní aprobací nebo bez ní vydaná díla, všechny manuskripty, koncepty, dopisy atd., krátce všechno bez výjimky bylo prohledáváno, zda se tam nenachází nějaké kacířství. Když bylo všechno odsouhlaseno, pak nastalo svatořečení v chrámu sv. Petra: vystavené obrazy pak podávají svědectví o jeho záslužných dílech, přečtena je biografie světce, papež slouží mši a ten, za kterého byly doposud konány modlitby je pak poprvé vzýván: oroduj za nás!
Pochopitelně, že při procesu nechybí podle pravidel vždy ustanovený protivník svatořečení, obvykle nazývaný advocatus diaboli, který má všechny shromážděné zásluhy světce popírat.
Dva až tři zázraky, i když stačí malé, jsou neodpustitelnou podmínkou ke svatořečení. Pokud se jeví svatořečení čili kanonizace a tím pro všechny katolíky závazné přijetí do úředního seznamu svatých jako předčasné, pak se před ní a to nikoliv oficiální, jménem celé církve nařízené. Vlastní kanonizace nastane ve většině případů i tehdy, když zkoumání prokáže, že kandidát ve své vlasti, na místech svého dřívějšího působení nalezl takovou ozvěnu a pozornost, že lid požaduje oficiální uznání nebo že se tam již praktikuje uctívání světce, i když jenom lokální. Kanonizovaným svatým ustanovuje římská církev veřejné uctívání na jejich počest v určité dny; jsou slouženy mše, na jejich jméno jsou svěceny kostely atd.
Tak byl legendární Jan Nepomucký, světec mostů a zpovědního tajemství, který kvůli svému mlčení je nazýván též ochráncem tajemství dvou milujících se, již alespoň po 100 let slaven jako český národní světec, čili dříve nežli ho v roce 1729 Benedikt XIII. úředně vyhlásil za svatého.
Pochopitelně, a to přizná každý nezaujatý pozorovatel: Pro papeže to musí být zvláštní pocit věřit, že jeho tolika lidskými zásahy ovlivněný výrok skutečně může znamenat povýšení v hodnosti v království blažených; a naopak, pokud svatořečení nenastane, když Římě zamýšlenému svatořečení je z cizích, snad i politických důvodů zabráněno, jako např. u Bellarmina kvůli námitkám francouzské a španělské koruny. Kristus sám má být tam, kde jeho "zástupce" se z dobrých důvodů se musí podvolit světské politice, omezován při rozšiřování svého nebeského státu. O učeném a osvíceném papeži Benediktu XIV. se vypráví anekdota, že si na svou nemocnou nohu připevnil obrázek jednoho muže, o jehož svatořečení se zasazovalo mnoho kardinálů, a při tom řekl: "Když mi uděláš dobře, udělám ti dobře také; když mě pomůžeš, pak tě budu svatořečit." Když papež Lev XII. v roce 1825 blahořečil španělského mnicha Juliána, byl veřejnosti představen obraz, jak tento tvořitel zázraků oživuje ptáky, které se již pečou v troubě, a návštěvníci svatopetrského chrámu mínili žertem: Raději bychom měli světce, který by nám přinesl vypečené holuby, než takového který je nechá uletět. - Kolik římánků to může být, kteří ještě věří na takové zázraky!
Avšak na počátku kanonizací postupoval Řím až do 15. století ještě velice opatrně a střídmě a ještě Lutherovo kázání z roku 1524 "proti novému bůžkovi, který má být ustanoven v Míšni" našlo hlubokou ozvěnu (Hadrián VI. totiž kanonizoval v roce 1106 zemřelého Benna z Míšně). Teprve společnost, která mnoho dobrých věcí v římské církvi pozvolna poničila, totiž Societas Jesu, zde na papežském stolci zvítězila v odvážném letu jezuitským duchem a jezuitskou lehkomyslností. "Kdo spočítá národy a vyjmenuje jména, kteří se nyní sešli coby svatí?" by bylo možno zvolat, když si uvědomíme nejrůznější národy původu světců. Pokud se jen nechali vést a ovládat jezuity, hned měli tucty kandidátů svatosti ze svého kmene v kapse!
Pochopitelně, že naše hruď si povzdechne: Ubohé Německo!
Jedny římskokatolické noviny v Tridentu (Triente) zveřejnili před ne příliš dávnou dobou statistiku o národnosti svatých a blažených, kteří byli kanonizováni od roku 1500: jde o 900 svatořečení a 320 blahořečení, celkem o 416 "neomylných" prohlášení. Rekord ve svatosti mají Italové, a sice 74, Španělsko 66, Portugalsko 37, Francie 14, Nizozemí 13, Belgie 5 a Německo 4, slovy psáno čtyři - tzn. na každých sto let rozloženo jeden svatý v přelidněném velkém Německu! Vždy se to tušilo, ale s tak drsnou jasností to všeobecně známo nebylo. Lze z těchto čísel vyvodit závěr týkající se mravnosti a víry těchto národů? To jistě ne, ale zato o bohatství římské církve a jejich klášterů v jednotlivých zemích; protože náklady svatořečení jsou enormní, jedna kanonizace stojí 150 až 200 tisíc marek a Benedikt XIV. pro to vytvořil v roce 1741 přesnou rozpočtovou tabulku, která má 20 stran.
Připomínám zde jenom krátce 26 japonských mučedníků, které Pius IX. na Letnice roku 1862, přesně 265 let po jejich smrti, svatořečil. V druhé "várce" doposud zneuznávaných svatých svatořečil Pius IX. také soudce kacířů jménem Don Petro Arbues, který byl zavražděn vykonavately pomsty, poté co sám poslal stovky lidí na planoucí hranici. Bylo to vlastně svatořečení inkvizice. Ještě před nedávnem přinesla innsbruckými jezuity vydávaná revue "Zeitschrift für Theologie" zprávu, že má být vyhlášeno 353 nových svatých, hlavně Angličanů. Velkorysé opatření pro anglickou šlechtu, jejímž partnerem je Societas Jesu, která za vedení kardinála Manninga předvídavě získala výnosné akcie v anglickém hornictví. Avšak činí to Řím nebo správněji řečeno jezuity ovládaná papežská moc jenom proto, aby obšťastnila jiné? Vedle jak ta jedle! Zadarmo je smrt, ale zdaleka ještě ne blaženost pro toho, kdo chce být kanonizován čili být zanesen do papežského rejstříku svatých! K tomu je třeba peněz, mnoha peněz! Nejméně, jak jsme již uvedli, vyžaduje římská kanonizace 50000 tálerů, čili 150000 marek. Zůstaneme-li při této minimální taxe, pak se sejde při 353 nových svatých v Římě pěkná kopa peněz.
Není divu potom, že úřední seznam v římské církvi uznaných svatých, tzv. martyrologium narostl do imenzních rozměrů, a to zvláště v posledních stoletích. Zeptejme se však: Čí je jejich jméno a znamení?
Mohl bych ještě dlouho mluvit o tomto, a i kdybych se omezil na nejnutnější. Chci však povrchně připomenout ještě, že v lidové zbožnosti jsou konkrétním svatým přiděleny jisté úkoly, že Anna dává bohatství, Šebestián chrání před morem, Valentin uzdravuje padoucnici, Jiří ochraňuje rytíře, Apolonie pomůže s bolestí zubů, Blažej je zase specialista na potíže krční, Leonard se záslužně činí při nemocném dobytku, Ulrich je dobrý proti krysám, zatímco Antonín nalezne opět ztracené věci, Urban je patronem vinařů, Barbara je kompetentní pro artilerii, Krišpín pro ševce atd.
Původně neměly takové názory podle církevního mínění zcela nesprávný smysl, neboť se právě ve svatých nachází obraz Krista, je v nich zjevován kus boží všemohoucnosti, bohužel často v zarážejícím egocentrismu a s malou dávkou křesťanské lásky k bližnímu, zvláště když např. nad dveřmi nějakého arcirkatolického domu můžeme číst: "Svatý dobrý Floriane, ochraňuj tento dům, běž zapálit prosím jiné!" Proto nezřídka klesá a stoupá s potřebou pomoci i míra uctívání, tak např. o mostovém světci Nepomukovi říká: "Když jsi už za řekou, zapomeň klidně na Nepomuka!" I zde platí: Nevděk je mzdou světa!
Z protestantského myšlení zmizeli spolu s teoretickým zamítnutím uctívání svatých i jednotliví svatí a jim připisované funkce jsou tam zcela neznámé, s výjimkou několika světců kompetentních pro počasí, jako třeba svátek tří zmrzlých svatých v květnu, před kterými měl ohromný respekt i král Friedrich Veliký, když mu ve svátek těchto světců (12., 13., 14. května) zmrzla příliš brzy ven přestěhovaná oranžerie; vyjádřil se o nich však poněkud méně pietně - šíleně klel.
Jak jsme tedy viděli a tím chci zakončit: Zde romanismus tam protestantismus - oba nejzazší extrémy. Kam se máme my, starokatolíci, zařadit jako aurea mediocritas, jsem již také vyložil a každý z našich žáků doufejme ví, co náš katechismus o uctívání svatých učí.
I Herder si přál, aby každý evangelický křesťan vlastnil výtah z acta sanctorum, který by obsahoval pochopitelně jenom to vskutku historické, aby na těchto příkladech vedle učení Písma se mohl poučit a vnitřně se zdokonalovat. Protože: abusus non tollit usum - zneužití neruší pravé používání, ale vyzývá pouze k obratu na správnou míru, na správnou cestu. Proto tedy je třeba zdůraznit, že když římská církev bude po způsobu Scheebena, Liguoriho a dalších pokračovat rozvíjet dogmatiku a víru, zbožnost a náboženské zvyky lidu, pak lze z dobrých důvodů předpokládat, že vatikanismus počátkem 21. století se na katedrách a kazatelnách nebude nalézat daleko od buddhismu a podobného.
Pro nás ve starokatolické církvi ale, pro duchovní a laiky, platí stále princip, který kdysi císař Josef II. v rámci svých reformních snah právě také při uctívání svatých řekl asi takto:
"Chci, aby se prostý muž učil dvě věci: Modlit se k Bohu a napodobovat svaté! Především se mu má z kazatelny říkat mnohem více o evangeliu toho nejsvětějšího, nežli přednášet romány o kanonizovaných svatých, které kdy země nesla a o kterých apoštol říká: Žiji, ale nejsem to já, nýbrž žije ve mne Kristus!