O pravém a nepravém uctívání svatých
(I. část)

V době po nastolení pokoje pro křesťany se jevila staletí bolestivého boje a pronásledování jako období hrdinů a tito hrdinové, kteří si vítězství vykoupili svou krví, zvyšovali v paměti děkujících z dalších pokolení stále více svoji nádheru. Zbožná bázeň před jejich pozemskými pozůstatky se stala uctíváním jejich kostí, mnohé z nich byly objeveny přirozeným způsobem nebo i "zázrakem", takže proti kvetoucímu výnosnému obchodu s ostatky musela zasahovat dokonce i státní moc. Také na jiných relikviích nežli kosti shledávala radost víra. Z církevní modlitby za mučedníky se pozvolna stávala modlitba k nim, v africké církvi byly na jejich hrobech přinášeny oběti mrtvým, na různých místech byly zřizovány kaple, oltáře, kostely apod. zasvěcené právě jim. Některé byly zřízeny jenom na místě jejich působení nebo místě jejich relikvií, jiné však i ve větší vzdálenosti. Celá města a národy si držely jisté světce, jiným byly připisovány zvláštní pomocné vlastnosti. Modlitby se obracely i k andělům, protože se zdálo být nevhodné je podřazovat svatým. Vedle mučedníků se postavily na jedné straně významné osoby biblických dějin, na druhé straně současníci, kteří se svou zbožností a zázraky staly předmětem náboženského obdivu. Biskupové při vyhlašování uznání takových svatých vyslovovali jenom názor lidu. Jejich vzývání a uctívání jako přímluvci, prostředníci a pomocníci v nouzi nasadilo sice namísto Krista nedokonalé zástupce a jejich snad přehnané ctnosti obdržely pevné místo jako příklad vznešených časů a lidí v myslích širokých davů, často poetickým způsobem. V přirozenosti takového vzpomínání leží skutečnost, že znovuzrozením světců v lidových ságách, obdrželi teprve tito světci svůj význam. Tak se stala sv. Anežka se svým beránkem příkladem zbožného pannenství, tak jako Kryštof příkladem odvážného mužství, která navštíví všechny pozemské veličiny, jenom aby mohla sloužit tomu nejvyššímu, dokud tuto hodnotu neobjeví v Kristu, jehož nositelem v srdci se má stát. Také země, kde se Pán fyzicky kdysi zdržoval, byla předmětem úcty. Pod jedním Venušiným chrámem byl nalezen hrob Vzkříšeného a nad ním byl posléze Konstantinem postaven chrám Vzkříšeného. Jeho matka Helena se v roce 326 nechala pokřtít v Jordánu a teprve legenda z počátku tohoto století ji obdařuje nalezením svatého kříže, ze kterého bylo od té doby získáno mnoho třísek, které dostaly ještě další zázračné potomky.
Nechci předbíhat a vykládat nyní, co vlastně patří do následujících dějin uctívání svatých. Zeptejme se nejprve: Co jsou to "svatí"? Teologie odpovídá na tuto otázku jedinou, všechno vysvětlující větou: Svatí, sancti, jsou v dnes zaužívaném jazyce ti, o kterých je možno s jistotou předpokládat, že jsou blažení (beati), a jimž proto má být činěna církevní vrchností doporučená úcta. A že ti, kteří zde na zemi vedli svatý život, jako mučedníci zemřeli za svou víru v Krista apod. si zasluhují zvláštní úctu (veneratio), je a zdá se nám být správné a zcela přirozené. Pochopitelně, a to zdůrazňuji předem: Nejlepším uctíváním je nejenom je mít v úctě, nýbrž je také následovat v jejich ctnostech, nakolik je známe. Tak to učí výslovně apoštol Pavel (Žd 13,7). "Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře!"
Potom snad můžeme právem říci, že tito blažení, tito beati, náleží také ke všeobecné křesťanské církvi, i když již ne k viditelnému společenství, ještě na zemi žijících křesťanů. Podle, po dlouhou dobu v katolické církvi rozšířené terminologie můžeme v jedné křesťanské církvi rozlišovat "ecclesia triumphans" - triumfující církev a "ecclesia militans" - církev bojující. Ta první je trumfujícím nádherným šťastným shromážděním blažených duchů a těch, kteří zvítězili nad světem, nad tělem a nad Satanem a od těžkostí tohoto života jsou již vysvobozeni a s jistotou požívají věčnou blaženost. Druhá skupina, tedy bojující církev, je oproti tomu společenstvím všech věřících, kteří ještě žijí na zemi; je nazýváno bojujícím proto, že se musí neustále potýkat s nejhoršími nepřáteli světa, tělem a pokušeními. Nelze však v žádném případě předpokládat, že existují dvě církve, ale existují jenom dvě části jedné a téže církve, z nichž jedna již předešla a došla již do nebeské vlasti, zatím co ta druhá ji bude teprve následovat, až nalezne blažený pokoj.
Když tedy obě tyto části církve tvoří velké, na víře, naději a lásce se zakládající společenství křesťanů, když ti, kteří již odešli - ti blažení, jsou spojeni s těmi na zemi poutem lásky, která podle ujištění apoštola nikdy nepomine, a to až za hrob, pak lze zcela dobře předpokládat, že se ujímají těch věřících, kteří jsou ještě na zemi, za ně se modlí a proto mluvíme o přímluvách svatých. tzv. intercessio sanctorum. Z téhož hlediska lze předpokládat, avšak nemůžeme to dokázat, že svatí se modlí nejenom za věřící na zemi všeobecně, čili za celou bojující církev, ale také speciálně za jednotlivé její údy.
Již jsem se zmínil, že již v nejranější době byly vysílány modlitby k andělům. Mnohá místa v Bibli, jmenovitě v Novém zákoně, svědčí jasně o tom, že se andělé představují jako duchovní bytosti, které se zajímají o spásu jiných rozumových bytostí a které byly Bohem seslány na zem a že na druhé straně působí pro lidi přímluvně u Boha a přednášejí mu lidské modlitby. V rámci toho se došlo k závěru, že i andělé mohou být uctíváni a mohou být prošeni o přímluvy. Tento kult andělů nabyl takové dimenze, že koncil v Laodicei ve 4. století byl nucen proti tomu přísně zakročit. Přesto je však uctívání, tzn. rozumné uctívání těchto čistě duchovních bytostí, které nazýváme anděly, pochopitelně ne klanění se, které přísluší pouze Bohu, od mnohých vynikajících církevních Otců výslovně dovoleno a uznáno.
Dá se přednést mnoho citátů z Bible a tradice, které se vyslovují za uctívání andělů a jeho oprávnění, avšak pro naše téma uctívání svatých mají malou nebo vůbec žádnou cenu. O uctívání svatých, případně o jejich přímluvách mluví Bible jenom na jednom jediném místě (a to ještě v části, která je označována za deuterokanonickou, Lutherem pak za apokryfní).
Je to místo ve Starém zákoně, v tzv. 2. knize Makabejské (15,12), kde Juda Makabejský vidí ve snu zesnulého velekněze Oniase "s roztaženýma rukama, jak se modlil za celé židovstvo" a rovněž zesnulého Jeremjáše, který "se mnoho modlí za lid a svaté město" (Jeruzalém). Všechna ostatní místa v Bibli, která římská církev cituje ve prospěch kultu svatých, jsou buď zcela nebo alespoň částečně vytržena z textové souvislosti a proto nejsou použitelná nebo je možno je pokládat za "vlasy přitaženou" interpretaci . A tak tedy Bible skýtá pro zdůvodnění uctívání svatých velice málo materiálu. Jinak je tomu s tradicí. Již církevní Otcové prvních století mluví o přímluvách svatých, neodvozují je však z Písma jako nějaké nezvratné učení, ale předkládají je jako oprávněnou domněnku.
Origenes (in Caticum 4,4,), vynikající církevní spisovatel, který zemřel v roce 254, říká např.: "Všichni svatí, kteří odešli z tohoto života, budou i nadále planout láskou k těm, kteří žijí ještě na tomto světě a není pošetilé se domnívat, že tam ty zde ještě žijící svými modlitbami podporují a působí svými přímluvami u Boha."
Podobně se vyjadřuje veliký církevní učitel Jeroným (+420). Můžeme proto s Möhlerem říci: "Čím čistější je láska zesnulých svatých a plnější požitek nevyslovitelné blaženosti, které se účastní v Kristu, tím více se s láskou obracejí k nám a naše boje a snahy jim nejsou lhostejné. Svatí prosí Boha za své bratry a sestry, a my na druhé straně je prosíme ve vědomí, že modlitba spravedlivých má u Boha velkou cenu, o jejich přímluvu. Tento akt, ve kterém to činíme, se nazývá vzývání; akt, ve kterém těmto žádostem vyhoví, se nazývá vyslyšení." Náš nezapomenutelný profesor Reusch, který je ve svých výrocích jistě považován za klidného a s mírou rozvážlivého a korektního o tom mínil: Je zcela neškodné, když prosíme svaté o přímluvu, za předpokladu, že jsou našimi nebeskými přímluvci. Zda a jak se svatí, kteří nejsou tak jako Bůh vševědoucí, o tom dozví, na tom nezáleží. Bůh ví, co a jak se modlíme, a když modlitba, kterou vyslovujeme, vzývá svaté, je modlitbou ve jménu Ježíše, najde vyslyšení. - Nebo, jak se ptá Jeroným jednoho spisovatele své doby, který popírá s povrchními důvody uctívání svatých: Cožpak jáhen Štěpán, první mučedník, který, když umíral, se podle Kristova příkladu modlil za své pronásledovatele, s tím přestal jakmile se dostal ke Kristu? A Pavel, o které Skutky apoštolské vyprávějí, že na jeho modlitbu 276 osob, které s ním byly na lodi, bylo uchráněno od ztroskotání, tentýž Pavel by měl nyní oněmět a za ty, kteří se jeho kázáními stali v jedné celé části světa věřícími, by nyní nesměl otevřít ústa?
Zrovna tak máme již z prvních staletí i jiné příklady a důkazy o formálním vzývání (invocatio) svatých, tzn. příklady o prosbách svatým o jejich přímluvu u Boha. V římských katakombách se ještě dnes najdou prastaré nápisy z doby prvních křesťanských bohoslužeb s následujícím zněním v překladu: "Ó, Atticusi, pros za své rodiče!" a v kázáních církevních Otců se vyskytují oslovení svatých, ve kterých jsou tito žádáni o přímluvu u Boha ve všech nouzích a bídách. Můžeme taková oslovení přejít zcela bez myšlenek, pokud jsou chápána jako rétorické vyjádření přání, světci se mají za nás modlit. Pochopitelně: Pozdější Řím se již s takovými střídmými způsoby nespokojuje. To dokazuje proces, který v roce 1561 byl činěn jistému Georgu Cassanderovi kongregací indexu. Jeho knihy byly bez výjimky zařazeny na index zakázaných knih, a zvláště byl odsouzen výklad vzývání svatých jako pouhý rétorický způsob, protože je to prý příliš málo katolické.
Ostatně souvisí s tímto jménem Cassander skoro komicky znějící příhoda jeho vložení na index, která nám ukazuje, jak málo pozorně, ba dokonce povrchně pánové v Římě při takovém procesu s knihami postupují.
Uvedený Cassander, žák známého Erasma Roterdamského, pocházel totiž z Brugge ve Flandrech a označoval sám sebe ve svých knihách někdy polatinštělou formou jako Cassander Brugensis, někdy prostě německy jako Georg Cassander. V Říme se při posuzování jeho děl postupovalo tak "šlampácky", že pod těmito dvěma formami téhož jména byli viděni dva různí muži, a podle toho bylo též rozhodnuto. A tak se Cassander může pyšnit tím, že jako veledůležitá osoba jeho jméno bylo na indexu dvakrát. Alespoň ho utěšoval jeho přítel Masius takto: "Snad to tak zařídila prozřetelnost, že jsi se dostal do tohoto famózního alba, aby tvá díla byla o to více čtena těmi, proti kterých drzým a málo nábožným novotám jsou zvláště zaměřeny."
Avšak vraťme se k našemu tématu o uctívání svatých. Velký církevní učitel Augustin (+430) míní ve své knize s titulem "O starosti, kterou máme věnovat naším zesnulým" (kap. 15): Není nemožné, aby se svatí vždy skrze anděly dovídali, co se zde na zemi děje. Protože kdyby andělé nebyli chvíli u živých a chvíli u zesnulých, pak by Kristus nemohl říci ve známém přirovnání o boháčovi a chudém Lazarovi: "On ubohý zemřel a byl odnášen anděly do klína Abrahámova." Andělé by tedy mohli být chvíli tady a chvíli tam a z boží vůle toho či onoho doprovázet z tohoto života. Nebo je též možné, obdržují znalosti o prosbách k nim vyslaných přímo od Boha, tak jako proroci ve Starém zákoně, v lidu izraelském, dostávali z boží prozřetelnosti potřebná zjevení. S tím souhlasí též učení teologa jménem Duns Scotus (+1308), nazývaného též Doctor subtilis a známého ostrostí svého uvažování a přesností bádání, který měl převahu nad všemi scholastiky svého věku a který jako profesor v Oxfordu stál ve vědomě ostrém rozporu k Tomáši Akvinskému. I tento Duns Scotus říká: Vůbec není v rozporu se správným chápání blaženosti, když předpokládáme, že blažení zaznamenávají naše modlitby, protože je myslitelné, že jim je předává sám Bůh. Uvádím ještě jednoho svědka z pozdější doby, a sice velikého Bussueta, chloubu francouzské církve, známého jako průkopníka francouzské národní církve osvobozené od papežské kurie, odvážného obhajovatele tzv. čtyř galikánských artikulů z roku 1682. Jeho rezumé zní: Protože podle učení církve je vzývání svatých dovolené - dávejme pozor na výraz "dovolenéné" tak důležitý pro později pojednávané učení církve - a nikoliv "potřebné" - pak je třeba předpokládat, že se neúčastní boží vševědoucnosti, avšak nějakým způsobem se o našich modlitbách dozví!
Vyznávací spisy dnešní římské církve jednoduše předpokládají, že svatí se o našich modlitbách dozví a Bellarmin staví za možné čtyři teorie:
Za prvé, tak jako učí Augustin, jsou ti přilétající a odlétající andělé, které přenášejí sem a tam zprávy; nebo za druhé, duše svatých jsou zrovna tak jako andělé zázračnou rychlostí své přirozenosti svým způsobem všude a slyší potom i k nim vysílané prosby; nebo za třetí, svatí vidí všechno co se jich týká, čili i modlitby stoupající k nim; nebo za čtvrté Bůh naše prosby svatým zprostředkovává. Bellarmin k tomu však hned dodává: Když Bůh musí naše modlitby nejprve svatým zjevit, pak by bylo přirozenější, namísto takové obkliky se hned obracet přímo k Bohu a to, za co mají svatí pro nás prosit předkládat přímo jemu. Pak by si bylo možné vysvětlovat nevyslyšení našich proseb adresovaných svatým tím, že se Bohu v takových případech nelíbilo naše prosby dále svatým komunikovat.
A když přesto v římských kruzích tón udávající církevní lexikon nakonec říká: "Nejvíce se doporučuje, takovou znalost odvozovat od bezprostředního božího sdělení, tedy tak, že Bůh zjevuje", pak musíme ze starokatolického dogmatického stanoviska konstatovat: "To všechno je možné, ale - a to je právě důležité - není to vůbec z Písma a z tradice sotva dokazatelné. A proto: Non liquet.
Východní církev jde ve svém učení o uctívání svatých nejméně tak daleko jako církev římská. To se jasně ukázalo při tzv. Unijních konferencích, které se konaly v letech 1874 a 1875 za předsednictví Döllingera v Bonnu. Z Německa, Švýcarska, Dánska a Ruska, Řecka a Anglie, jakož i ze Severní Ameriky se shromáždilo velké množství protestantských a katolických teologů a laiků, aby hledali vytvoření jednoho církevního společenství Východu i Západu na základě unitas in necessariis, a to se zachováním k podstatě starocírkevního vyznání nepatřících zvláštností jednotlivých církví.
Döllinger při tom představil tezi: "Uznáváme, že vzývání svatých se nepovažuje za povinnost, jejíž splnění by pro každého křesťana bylo potřebné. Starokatolíci, anglikáni a protestanti byli v tomto bodě okamžitě zajedno, jenom pravoslavní trvali na všeobecné povinnosti uctívání svatých, a odmítli dát představené tezi svůj souhlas. Důkazem toho je i dnešní praxe ruské církve s jejím přímo nepochopitelným kultem svatých, který se projevuje zvláště přehnanou úctou k jejich obrazům.
Jak se staví v této otázce protestantská strana?
Většina vyznavačských spisů vyhlašuje uctívání svatých a domněnku, že za nás prosí za dovolené, avšak zavrhuje více či méně ostrými výrazy "vzývání svatých", protože pro něco takového nelze najít důkaz v Písmu, naopak Písmo sv. učí, že Kristus je jediným našim prostředníkem a přímluvcem.
Vymezení vůči římskému učení je tomto bodě vyjádřeno v luterských vyznavačských spisech, např. v tzv. Confessio Augustana, Apologii a v artikulech šmalkandských je krátce shrnuto:
Svatým má být vzdávána úcta, a sice jde o trojí úctu, abychom ctili svaté. Za prvé, abychom děkovali Bohu, že nám dal na svatých příklad své milosti, že dal učitele církvím a další dary a tyto dary, protože jsou veliké, je třeba vysoce chválit, jakož je třeba chválit i svaté, kteří správně používali tyto dary, tak jako Kristus v evangeliu chválí věrného služebníka. Další uctívání které můžeme svatým projevovat je, že jejich příkladem posilujeme svou víru; když např. vidím že Petrovi z tak bohaté milosti je odpuštěn ten hřích, že zapíral Krista, je posíleno mé srdce i svědomí, že mohu věřit, že milost je mocnější než hřích. Za třetí uctíváme svaté, když jejich víru, jejich lásku, jejich trpělivost napodobujeme jako příklad, každý z nás podle svého povolání: "Každé jiné uctívání svatých je ale: 1) zbytečné, protože Kristus nám může lépe a jistěji pomoci; 2) dokonce nebezpečné, protože lehce vede k modloslužbě; 3) vyjadřuje nedůvěru v Boha, jako by nebylo možné bezprostředně oslovovat jeho a vytlačuje toho, který je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi a je jejich přímluvcem."
Co se týče přímluv svatých, Luther a Melanchton považují za možné, že svatí, jak na zemi tak snad i na nebi se za nás modlí; avšak neplyne z toho žádná jiná nutnost jejich vzývání než jako když se jeden křesťan na světě modlí za druhého, za což jistě jeden druhého nevzývá. Kalvín vzývání svatých docela zavrhuje, protože by tak svatí byli rušivým způsobem připravování o svůj klid a byli zatahováni do pozemských starostí. Ano, Kalvín dodává, vlastně kvůli důležitosti a vážnosti věci nevhodně, ironicky: Kdo asi vyčaroval, že uši svatých jsou tak příšerně dlouhé, že mohou slyšet naše hlasy; že jejich oči jsou tak jasnozřivé, aby mohli vidět naši nouzi? Vůbec je reformátorské hnutí Kalvínova zaměření ve své polemice proti kultu svatých mnohem ostřejší nežli u luterské církve. Kalvín zrušil všechny svátky apoštolů a Marie, které luterská církev nejprve ještě držela.
V kontrastu k těmto protestantským názorům vyhlásil koncil tridentský:
Je dobré a užitečné vzývat svaté, abychom od Boha skrze Ježíše Krista, který je jediný našim Spasitelem, obdrželi dobra a to se jistě nepříčí úctě jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi.
Ano, Catechismus Romanus, hlavní učebnice každého římského duchovního, popírá všechny Lutherovy téze až do nejmenších podrobností, a zavedlo by nás to příliš daleko, abychom se zde o tom všem zmiňovali. Výsledkem je toto: Hned po Bohu se utíkáme pro pomocná opatření ke svatým, kteří jsou v nebi; že se k nim má též modlit, je nad všechny pochybnosti. Protože nevoláme k Bohu a ke svatým stejným způsobem. Boha prosíme, aby nám dal dary a uchránil nás od zlého; od svatých, kteří jsou Bohu milí, si vyprošujeme, aby se za nás přimlouvali a postarali se o to co potřebujeme. Proto si posluhujeme dvěma věcmi, ve svém způsobu rozličnými formami modlitby. Bohu říkáme ve vlastním slova smyslu: Smiluj se nad námi! Vyslyš nás!; ke svatým voláme: Proste za nás!
Dávejme pozor: Na jedné straně stojí protestantské učení, které říká: Vzývání svatých je absolutně zavrženíhodné, uctívání je možno provádět jenom napodobováním jejich víry a příkladu!
Na druhé straně stojí římské učení, které říká: Je to dobré a užitečné, ba je to dokonce povinností křesťana vzývat svaté i v modlitbách, pochopitelně jinými výrazy než těmi, které používáme pro Boha.
Jak se stavíme my, starokatolíci, k oběma těmto extrémům? Už zde, tak jako u všech extrémů, platí z dogmatického hlediska za nejlepší "aurea mediocritas", zlatá střední cesta. A tak říkáme k protestantskému tvrzení: Snižování pravdy, že pouze Kristus je naším prostředníkem a přímluvcem, se zde nekoná, za předpokladu, že svatí za nás prosí a to i při vzývání, které můžeme klidně schvalovat. Zužování cti boží nemůže v žádném případě spočívat v tom, že ctíme jeho služebníky. Dnešní římské církvi však, která v praxi zachází dosti daleko od učení tridentského koncilu před zhruba 350 lety musíme důrazně vytknout: Vaše uctívání svatých zašlo ve skutečnosti daleko přes hranici dovoleného a čisté jasné uctívání Boha a Krista značně zatemnilo.
Co všechno neučí moderní římská teologie o Panně Marii, k tomu se vrátím podrobněji později!
Jak bludné je již to, že v modlitbách ke svatým je vyslovován vztah nejenom k přímluvám, ale k zásluhám svatých! Avšak tento blud pramení důsledně z jiného bludného učení Říma o jakémsi "thesaurus meritorum sanctorum", o tzv. pokladu zásluh svatých, a to tak, že nadstandardní zásluhy svatých mohou být církevní vrchností nebo samotnými svatými přenášeny na jiné. Jako by někdy jakkoliv dokonalý člověk mohl vykonat něco vůči Bohu nadstandardního, což by mohl uložit či odložit k dalšímu obdarování! Jak říká Pán sám: Když jste udělali všechno, co jste učinit měli, pak řekněte:jsme služebníci neužiteční, tzn. služebníci, kteří si ještě nezasluhují žádnou odměnu. Protože v poslední instanci je to boží milost, která nás zavedla na boží cestu. Avšak s tím souvisí i moderní, zcela bludná nauka o odpustcích. Popisovat všechno až do posledního rozvětveného detailu by bylo příliš pro tuto přednášku. Zůstaňme u moderního přeháněného vzývání svatých! Jistě nejsou v souladu s Římským katechismem, který pro volání k svatým zná jednoduché: ora pro nobis! - oroduj za nás!, modlitební knížky, které vycházejí ve většině případů biskupskou aprobací, s obraty jako např.: "Svatá Maria, pospěš trpícím na pomoc, podepírej slabé, utěšuj plačící!" nebo "Královno, Matko milosrdenství, života, sladkosti a naše naděje, buď zdráva!" Jak to pasuje ke krásnému starokřesťanskému zpěvu: O crux ave, spes unica!
A jak je možno Písma sv. a z tradice dokázat to, co je všechno připisováno Marii? A to zcela pomíjím již tak často teologicky roznesený velký dogmatický akt, ze strany Pia IX. dogmatizující tzv. "neposkvrněné početí". Teologové moderního církevního práva v římské církvi se dodnes tahají o, pro Marii vymyšlený výraz: coredemptrix - spoluspasitelka! Je to výraz, který vznikl teprve v roce 1849, a sice vytvořilo jej několik na papeži závislých a jemu proto oddaných biskupů a byl použit jako předehra k roku 1854!
V roce 1884 zesnulý, kdysi apoštolský vikář Hamburku a Luxemburku a titulární biskup Laurent, infallibilista, jakého je třeba daleko hledat, dokonce tvrdil a navrhoval pro 1870, bohudíky bez úspěchu, následující výrok k dogmatizaci: "Nejblaženější Panna trpěla s Kristem trpícím a umírajícím za lidi, později s Kristem spoluzemřela a vytvořila tím božské spravedlnosti velice libé zadostiučinění, které si pro sebe, protože byla bez viny, vůbec nemusela vytvořit; tím je pro nás spoluspasitelkou s Kristem!" To není jediné, co biskup Laurent uvádí, bohužel ale není schopen dokázat. Píše mezi jiným (Svatá tajemství Marie, II. svazky, ve svazku I, str. 24 a 187): "Maria sama pro sebe nepotřebovala žádného Spasitele, žádného Vykupitele, protože v Adamovi nezhřešila a vytrvávala v boží lásce. V Kristově početí a narození, v jeho obřezání a jeho oběti, v jeho útěku z Izraele a jeho návratu byla mu jeho matka tak nepostradatelnou prostřednicí a pomocnicí, že se církvi při oslavách těchto tajemství jeví jako hlavní osoba. Marie byla původkyní mše svaté, protože mše je spoluobětování církve s Ježíšem Kristem a Marie se obětovala s Kristem. Marie byla zakladatelkou svatého přijímání, tím že dala Pánovi ze své krve tělo, které nám zanechal jako potravu duší." - "Tak jako Kristus je obětním beránkem, tak je Marie obětní holubicí" (II, str. 27).
"Na místo Letnic přišel Duch svatý na apoštoly v rozdělených ohnivých jazycích, na Marii však asi v ohnivé kouli, aby označil množství všech jejích darů" (II, str. 41).
O tom všem Nový zákon nepodává žádnou zprávu, avšak Laurent ví všechno ohledem Marie coby panny a to i věci, které bych zde - to znamená i v čtenářské přítomnosti dam - nechtěl opakovat, což však on bez rozpaku a studu projednává a to dokonce v kázáních, která byla určena pouze jeptiškám.
Když Kristus vstoupil na nebesa, Marie se stala (jak to ví Laurent, ne však Bible nebo tradice) těžištěm a středobodem církve - nikoliv apoštolové, kterým Pán přislibil: Já budu s vámi až do konce světa. Teprve po odchodu Marie (podle Laurenta v rámci tělesného nanebevzetí Marie) přenesl Petr ve své osobě vnější těžiště církve z Východu na Západ, tj. z Jeruzaléma do Říma. Dokud však Marie žila, Petr ji často navštěvoval; z niterného srdce církve, tzn. Marie, vyšla pozdější vnější hlava církve, tj. Petr, aby z ní čerpal lásku potřebnou k pasení svěřených oveček. Ano, Laurent si dovoluje dokonce odvážné tvrzení: Když apoštolové v dobách života Marie šířili církev, tak od jejích nejzazších hranic jezdili křesťané na poutě do Jeruzaléma, aby tam spatřili Marii, živou archu Nového zákona, která nosila Pána a aby v Marii tělesně spatřili Ježíše Krista. Ba dokonce: V Marii je obsažená tělesná přítomnost Ježíše Krista, která se v jeho matce stala stále přítomná a která je podobná té, se kterou ji naplňoval od svého početí (II, str. 93), takže její tělo i po její smrti, tak jako před narozením bohočlověka bylo živým svatostánkem, ve kterém přebýval trvale Nejsvětější.
Tolik názory o uctívání svatých a zvláště Marie v hlavě jednoho římského biskupa, který až do roku 1884 oblažoval svět záplavou tzv. duchovních spisů.
Podávat informace o svatém domu v Loretě a o Mariině početí v dlouhých kázáních, a to před řeholnicemi: to patřilo, jak jsme se již zmínili, k výplodům Laurentova ducha. Když však jednou řekl: Jeden svatý modlící se ctitel mariánský má pro svět větší hodnotu než 500 zástupců vědy, pak z toho nelze vyvozovat, že by si málo cenil vědy. Ó ne, měl velikánský respekt před svou vlastní vědou! Co mu bylo příliš vysoké, to bylo jednoduše nevědecké a opozice proti Vatikánskému koncilu si vysvětloval pouze a jedině z nízkého stavu vědy u dotyčných. Podle něho tedy bylo asi starokatolictví pouze produktem hlouposti a nízkého vzdělání. O veřejném prohlášení, kterým bonnští profesoři Hilgers, Knoodt, Langen a Reusch odpověděli na vyhlášení své exkomunikce ze strany arcibiskupa Melchera, řekl Laurent krátce: "Jejich dopis je sítí protiřečení si a nesmyslů". A na prosbu, aby poučil jednoho hledajícího a pochybujícího napsal: "Ať bonnští teologové, kteří dotyčnému N. N. pomátli hlavu, nyní, kdy mají stejný problém u sebe, mu hlavu obrátí zpátky! Necítím se k tomu být povolán! Ať se dotyčný pilně jenom modlí: Pane, pomoz mojí nevíře! Pak se v něm otevře i víra v neomylného papeže, bez kterého nelze věřit vůbec nic!" Laurent jednou ve své studentské době přednesl výrok: "Věřím a bojím se, že se nikdy nestanu vskutku vzdělaným teologem!" Vypustil v životě hodně ujetých tvrzení, jak jsme viděli, ale v posledně uvedených slovech měl definitivně pravdu.
Avšak vyslechněme ještě jiné "autority" uctívání Marie z roku 1887: Gihr ve svém pojednání k římskému misálu učí: Marie svou vírou, svou nepřetržitou touhou a voláním po přislíbeném Mesiáši prosadila u Boha poslání Spasitele; umožnila Kristovu spásnou činnost tím, že zcela svobodně svolila se stát matkou Spasitele.
Dále byla vydána na začátku osmdesátých let 19. století od tehdy na kněžském semináři v Kolíně učícího Dr. Scheebena, a to s aprobací ctěného arcibiskupského ordinariátu tzv. Mariologie, tzn. učení o Panně Marii, kterou, protože je to oficiálně uznaná kniha, nelze přehlížet. Scheeben (+1888) byl učitel jistě větší části dnešního kléru v arcidiecézi. Chci zde uvést z jeho knihy jenom několik ukázek: Na pozadí božího dcerovství je Marie jmenována jako jednorozená a prvorozená dcera Boha. Jednorozená, protože žádnému jinému stvoření nenáleží takové dcerovství, prvorozená, protože Marie z moci jedinečnosti takové dcerovství je matkou všech ostatních. (Rozuměl vůbec autor sám tomu, co napsal?) Marie má účast na Kristově prostřednictví mezi stvořením a Bohem a musí proto, tak jako je Kristus označován za prostředkovatele, být označována za prostředkovatelku.
To, co Scheeben s arcibiskupskou aprobací zde přednáší o neposkvrněném početí, chci raději přejít. Zmiňme se však o jiném, totiž - poslyšte a divte se - "Pro popularitu tohoto učení ve staré východní církvi mluví zcela zvláště toto: dokonce sám Mohammed přednáší toto učení zcela zřetelně v Koránu."
Zatímco velký a hluboce myslící apoštol Pavel mluví o novém Adamovi, tzn. o Kristovi coby Spasiteli lidstva, pak je pan Scheeben nepochybně i bez Písma a tradice lépe orientován, když vítězně vyhlašuje: "Tak jako pád pokolení ďáblů byl přiveden prostřednictvím jednoho muže a jedné ženy… pak by neměla být spása přinesena pouze novým Adamem, ale za spolupůsobení nové Evy a žena by měla být nemenší příčinou spásy, tak jako tomu bylo v případě pádu. Když při provedení pádu měla hlavní iniciativu žena, pak by měla i při spáse právě žena takovou činnost započít."
O trvání na zemi rozvinuté spásné činnosti Marie - ano, to dokonce Scheeben přiznává - opět Písmo sv. neříká nic. Avšak přesto Schneeben jednoduše tvrdí: "Modlitby Marie způsobily seslání Ducha svatého!" Tedy ne, že Kristus svým učedníkům pomoc Ducha svatého neodvratně přislíbil, jak o tom zcela jasně referuje Písmo způsobilo událost Letnic nýbrž to byla skutečnost, že to tak Marie chtěla. Proto ji také Scheeben nazývá "paracleta", t. j. ochránkyně, vychovatelka a utěšovatelka mladé církve. "Marie byla s Duchem svatým, jehož zvláštním obrazem a orgánem sama je, apoštolům jako zprostředkovatelka jeho osvícení nadřazena."
Potom nás již nemůže udivovat, když moderní římskokatoličtí dogmatici, tak jako náš Scheeben a mnozí jiní, učiní i poslední krok a takové učení postaví a obhajují jako vědecky oprávněnou teologickou konsekvenci (ne jako pouhé zbožné mínění): "Všechny milosti spásy se k nám dostanou jednom přes Mariinu ruku; žádná, ani jediná milost není Bohem udělována bez neustále přítomné intercesorní spolupůsobení svaté Panny. Marie se stala depozitářkou (skladnicí) všech zásluh spásy pro celé lidstvo a proto je přímluva Marie řádným a potřebným prostředkem spásy pro všechny lidi." Vidíme tedy jasně kam celý myšlenkový pochod míří: uctívání svatých a především uctívání Marie má slepě věřícímu členu římské církve být dokázáno jako bezpodmínečně nutné; na to pochopitelně Písma sv. a tradice zdaleka nestačí. Pan Scheeben si v předmluvě ke své knize nárokuje přísně vědecké pojednávání a chce dát mariologii v duchu Písma a tradice podávaný teologický rozvoj. To, že drobnůstkářství zdegenerované scholastiky, mozkové výplody zatemněných snílků a přehánění nezkrotitelných kazatelů, jakož i vlastní fantazírování nejsou ani v duchu Písma a tradice a ani přísně vědecké, snad předvedené ukázky z Scheebenova díla dostatečně dokázány. A přesto vyšla tato kniha se schválením ctěného arcibiskupského ordinariátu v Kolíně!
Jak daleko se dnešní římská teologie dostala s uctíváním svatých v teorii a ještě více v praxi od střídmých ustanovení tridentského koncilu!
Avšak, proč se divit takovým učením římských teologů, když sám ten, kdo jako první objevil svou neomylnost v hlubinách svého srdce a v důsledku toho ji definoval, totiž Pius IX., ve své encyklice z 2.2.1849 zdůrazňuje, že základ naší důvěry je třeba hledat jedině v Marii, která je pramenem každé milosti a veškeré spásy, které k nám z ní plynou a jež od ní podle vůle boží dostáváme. A co bylo při takových názorech Piovi IX. blíže, než že Alfonse z Liguori, ještě před nedávnou dobou věhlasného a mnoho potíraného pána v římské církvi povýšil na učitele církve, jmenovitě muže, který sám v roce 1750 sepsal, skoro bych řekl napáchal, dvousvazkové dílo s titulem "Le glorie de Maria" - Sláva Marie.
Chci předvést pouze několik ukázek z této pokladnice moderního falešného uctívání svatých, ze které čerpal i výše uvedený Scheeben. Předem však chci podotknout, Pius VII. chválil Alfonse z Liguori, že slovem a písmem ukazoval v noci tohoto světa mýlícím se cestu ke spravedlnosti, kterou se mohou dostat z moci temnoty ke světlu a království božímu.
Řehoř XVI. chválí neobvyklou sílu, plnost a rozmanitost jeho učitelské moudrosti a Pius IX. ho povýšil na Učitele církve a postavil ho tím na úroveň Augustina, Ambrože, Athanásia atd. Všechna díla tohoto Liguoriho jsou nejenom privatim, ale mají se také veřejně citovat a používat v gymnáziích, akademiích, přednáškách a kázáních (breve ze 7.7.1871).
Co nás učí tento velice oslavovaný doctor ecclesiae ohledem Marie? "Bůh chce, aby se všechny milosti k nám dostávaly skrze ruku Marie". - "Všichni, kteří se stanou blažení, se tím nestanou jinak nežli zprostředkováním božské matky. Všechny milosti, o které prosíme, můžeme přijímat jenom jejím prostřednictvím." - "Bůh dal Marii polovinu svého království, ponechal si spravedlnost a Marii dal milosrdenství. Z fóra spravedlnosti je tedy třeba apelovat na milosrdenství boží matky." Při tom všem prosvitá přesvědčení, že žena je slabší a proto ji lze lehčeji přimět k soucitu.
Nový zákon sice podává zprávu, že apoštolové na rozbouřeném moři volali: Pane, zachraň nás, zřítíme se ke dnu. Ale, jak říká Liguori, měli bychom raději úpěnlivě prosit: "Marie, zachraň nás, protože přece nikdo nedojde ke spáse nežli skrze ni!" Spása každého závisí od přízně Marie, a sice její přímluva je pro naši spásu potřebná. Kdyby nebylo Mariiny přímluvy, pak by nebyla žádná naděje na milosrdenství.
"Proto musíme, my, vyhnané děti Evy v tomto slzavém údolí neustále vzývat matku milosrdenství a advokátku věřícího lidu, aby za nás hříšníky prosila, musíme si od ní takovými prosbami vyprosit sílu a pomoc, protože jenom neznabozi a zločinci mohou pochybovat o jejích vynikajících zásluhách před Bohem a o její nejvyšší ochotě pomáhat lidskému pokolení a odvracet od nás hněv boží."
Jak zní takové myšlenky a tóny s učením svatého Písma o laskavosti a vstřícnosti Krista, o jeho mírnosti, toho, jenž sedal ke stolu s celníky a hříšníky, toho, který k sobě volá unavené a přetížené a přislibuje útěchu těm, kteří jsou rozbitého a poníženého ducha?
To, co Scheeben, očividně v souladu se spisy Liguoriho učí o stejném podílu Marie jako Kristus na spasení, vyjadřuje Liguori takto: "Adam a Eva prodali svět za jedno jablko; Maria a Kristus koupili svět jedním srdcem." Ano, dokonce se stupňuje k odvážnému tvrzení: "Prosíme Boha o mnohé a nedostaneme to; když prosíme k Marii, pak to obdržíme. protože Syn si velice cenní Mariiny prosby a má snahu se ji zalíbit, že její přímluvy - jak již řekl fantastický Petr Damián - se podobají spíše povelu nežli prosbě a ona se zdá být spíše paní nežli služebnice. Ano, slávě nejblahoslavenější Panny patří všechno, dokonce i sám Bůh. Ano, Marie je všemocná! proto jsme mnohokrát mnohem rychleji vyslyšeni a pomůžeme si spíše, když vzýváme jméno Marie nežli jméno Ježíše, našeho Spasitele." Tak jako o věčném Otci je napsáno: Bůh miloval svět tak, že vydal svého jednorozeného Syna, pak je podle Liguoriho možné říci: Marie nás milovala tak, že vydala svého jednorozeného Syna. Ano, vydala ho tím, že mu dala svolení, aby šel za nás na smrt!" A tak tedy: Celé učení o spasení je zde postaveno na hlavu!
První německý jezuita, Petr Canisius zveřejnil ve svém malém katechismu modlitbu k Marii, stolici moudrosti, útočišti hříšníků, utěšitelce zarmoucených, pomoci křesťanů; v této modlitbě se praví:

"Vezmi si mě za služebníka!
Dej mi, ať důvěřuji jenom tobě!
Především zlem mě ochraňuj!
Pomoz mi v hodině smrti!
Ukaž mi jistou cestu k tobě,
abych tě v nebi mohl chválit!
Se všemi svatými navěky!

"Prosme tedy Boha, aby nám udělil milost, že jméno Marie se stane posledním slovem našeho umírajícího jazyka!"
To, co učí katechismus tohoto prvního německého jezuity, jsme viděli nedávno v modlitbě vylepené tam na zeď očividně farním úřadem v jedné kapli v Černém lese, která je alespoň trpěnou přímluvnou modlitbou, která se vyjadřuje zcela lidově:

Prosebná modlitba o pomoc Marie!
Duše Marie, posvěť mne!
Srdce Marie zapálené láskou Kristovou, zapal mne!
Nohy Marie, veďte mne!
Ruce Marie, ochraňujte mne!
Uši Marie, vyslyšte mne!
Ústa Marie, proste za mne!
Tělo Marie, očist mne!
Muka Marie, posilujte mne!
Pomoc Marie, oblažuj mne!
Ó, Marie, vyslyš mne!
Schovávám se ve tvém klíně!
Před zlým nepřítelem mne zachovej!
V hodině smrti mne ochraňuj!
Dovol mi k tobě přijíti
s přáteli tvého Syna,
abych tě miloval na nebi na věčnost!

Jak je to ve shodě se slovy Pána: "Já jsem cesta, pravda a život, nikdo nepřijde k Otci beze mne!" - nebo se slovy apoštola: "Když žijeme, tak žijeme Pánu, když umíráme, tak jsme Pánovi!" Zcela přirozeně stojí podle uvedeného Marie u Liguoriho tak vysoko nad všemi ostatními svatými, že i svatí, když je vzýváme, se musí obrátit na Mariino prostřednictví, aby pro nás získali milosti. Kdyby Marie nepůsobila jako prostředník, pak bychom vzývali ostatní svaté úplně marně. "Dokonce i to, co je nemožné Bohu, zmůže Marie: i pro ďábla by mohla získat božskou milost, kdyby se uměl ponížit a poprosit ji o její pomoc." Ostatně na stejné "úrovni" byli z římské strany již osloveni i protestanti a byla jim udělena rada, aby se pilně modlili k Marii, aby se ze svých bludů vrátili do samospasitelné církve! Konvertování protestanta Hurtera, otce známého jezuity a rovněž i konvertování Izraelity Ratisbonna se připisují Marii. I to je zcela přirozené; protože, říká Luguori, když Bůh stvořil svět, stvořil dvě světla, slunce pro den a měsíc pro noc. Slunce je obrazem Ježíše Krista, z jehož světla se radují spravedliví, kteří již žijí v boží milosti; měsíc je však obrazem Marie, skrze jejíž prostřednictví jsou teprve osvěcováni hříšníci, kteří žijí v temnotě hříchu." Kdo se tedy chce obrátit, pro toho je Marie důležitější nežli Kristus, který pro něj přichází v úvahu až na druhém místě.
Jak daleko to má k souladu s Písmem, k zázračným podobenstvím o ztraceném synu, o dobrém pastýři, který se vydá za zatoulanou ovcí až hluboko do pouště! Ale Luguori to ví lépe: Když je Bůh rozhněván na nějakého hříšníka a Marie převezme jeho ochranu, pak se hříšník stane blaženým; dokonce všichni, kteří by si podle boží spravedlnosti zasloužili zatracení se stanou Mariiným milosrdenstvím blaženými. Bůh sám ještě před příchodem Marie do světa si stěžoval, že zde nikdo není, kdo by ho držel zpátky, aby netrestal tak přísně hříšníky. Po jejím narození je to bohudíky Marie, která ho usmiřuje. A jak je to možné, že to Marie tak umí? Protože již v klíně své matky v každém okamžiku měla vznešenou milost, že se stane matkou Krista, tuto milost zdvojnásobovala, takže když nejdříve měla 1000 milostí, v druhém okamžiku jich měla již 2000, ve třetím 4000, ve čtvrtém 8000, v pátém 16000, v šestém 32000 atd. Takovým způsobem došlo k 9 stupňům rozmnožování milostí v období devíti měsíců těhotenství, čili až k narození, a potom si musíme uvědomit jaké poklady milostí, zásluh a svatosti již s sebou přinesla Marie na svět při svém zrození! Za zcela jistou a věrohodnou považuje potom Liguori jednu františkánskou legendu: Bratr Leoš, františkán, spatřil jednou ve vidění červený žebřík, nad kterém stál Ježíš a bílý žebřík, na kterým stála Marie. Ti, kteří se chtěli dostat nahoru po červeném Kristově žebříku postoupili několik stupínků a potom padali opět dolů a to opakovaně. Když se o totéž pokoušeli na bílém žebříku, dostali se šťastně nahoru a byli za podpory Mariiny ruky doprovázení do ráje. - A zrovna tak při tažení císaře Zikmunda přes Alpy vydávala jedna kostra kostlivce zvuky, že požaduje zpověď a řekl, že Marie, matka boží, v něm má velkého ctitele, což mu umožňuje být naživu tak dlouho dokud se nevyzpovídá a potom mohl šťastně zemřít.
Korunu nasazuje však Liguori svému uctívání Marie, když konečně zvolá: "Již dávno by svět zašel, kdyby jej Marie svými přímluvami nezachovala!"
To jsou tedy názory a učení muže o spáse a celých křesťanských dějinách spásy, které podle výroku Pia IX. v temnotě bloudícím mají ukazovat cestu spravedlnosti a světla ke království božímu. Skrze neobvyklou sílu jeho učenosti, jak to vyjádřil Řehoř XVI., prý byl obzvlášť vynikající, a podle výroku Pia IX. má prý být citován jako sloup teologické vědy na vyšších školách coby doctor ecclesiae vedle Augustina. Hieronyma, Bazileje, Atanasia atd.

Pokračování v části druhé ...